Vůbec jsem nevěděla, o čem bych dnes mohla psát. Slíbila jsem, mé drahé kamarádce Aničce (o jejích aktivitách se tu později také dozvíte), že jí zase pobavím mýma plkama, protože je jediná, která náš blog bude poctivě sledovat. Nebo alespoň doufám :-) Vzbudila jsem se s pocitem, že jsou dnes vlastně prázdniny. A ejhle, od tří hodin mě čeká osmihodinová šichta v práci.
Moji známí, kteří byli tak chytří/nebo blbí a po střední škole nešli studovat si totiž myslí, že my, studenti, máme život hrozně jednoduchý, kdežto oni jsou ti největší chudáčci, protože si sami vydělávají a jsou hrozně dospělí, svědomití, zodpovědní, něčeho dosáhli i když jsou ve stejném věku jako já. Na první pohled se totiž může zdát, že nemáme žádné starosti. Do školy chodíme jak se nám zachce, děláme si z toho holubník. A když už se na přednášce objevíme, tak jediná naše aktivita je klábosení, drbání, jezení, pití kávy a vymýšlení vylomenin, jak se na takové nudné přednášce zabavit. JENŽE. Pak máme problémy s docházkou. Musíme si shánět fake omluvenky od známých doktorů, odprošovat pana učitele, aby nám odpustil to, že jsme náhodně měli vždycky v úterý ráno nevolnosti a zvracení. Musíme vynaložit velké úsilí. Takže se již snažíme poctivě do naší milované školy chodit pravidelně. Pak tu máme zkouškové. Dvakrát za rok měsíc trýznění. I když víme, že spousta předmětů bude hračka, bojíme se. Stresujeme se. Hubneme a tloustneme. Nejíme a přežíráme se. Kouříme a kafujeme. Budíme se ze spaní, ze strachu, že nás třeba zase vylejou, tak jako ve vaší minulé škole. Není to žádný med.
Další problém, který tu nastává, když mi moje vydělávající kamarádka do telefonu řve "jsi mladá, pojď kalit". Jasně, že bych šla kalit. Jenže kde na to pořád mám brát peníze? Jednou jdu na pivo a pak dva dny nemám co jíst. Tedy omlouvám se, čínské polívky a tousty to vždycky jistí. Jenže chudák váš pan žaludek. A když už pak jednou nemáte ani na tu polívku, rozhodnete se najít si práci nebo alespoň brigádu. Odepisujete na spoustu inzerátů, chodíte na nejrůznější pohovory od call center, až po greenpeace. Všude by vás chtěli. Jenže pracovní doba od osmi do čtyř a pak od čtyř do devíti. Střídat se týden co týden. Už jste na to málem kývli, když jste si uvědomili, že se přece jenom ve škole občas musíte objevit. Nabídku se smutkem odmítnete. A tak to chodí pár měsíců. Až vám někdo z vašich pracujících kamarádů dohodí něco v jeho zaměstnání. Radujete se, že máte práci. Budete mít peníze. Na hospodu, cigára, oblečení, sladkosti, jídlo. Nebudete se muset tolik omezovat a spoléhat na rodičovstvo. Jenže jak pak vypadá náš den? Vstáváme o půl sedmé, nasnídáme se. Běžíme na tramvaj, protože nestíháme. Přijdeme do školy, kde dřepíme do půl druhé. Půl hodiny se flákáte, protože domů to nestihnete a pak jedete do práce. Osm hodin ze sebe děláte poskoka. Přijdete domů okolo dvanácté. Dáte sprchu a do pěti minut spíte. Ráno na novo. Vstávat, do školy, do práce a spát. Ve vašem pokoji se kupí hora prádla, ve dřezu hrnky a talíře od snídaně. Nemáte na nic čas. Jen na školu a na práci.
Na druhou stranu však i když si všichni neustále na něco stěžujeme. Nelíbí se nám nic. Položme si ruku na srdce, ANI JEDEN Z NÁS BY S NIKÝM NIC NEMĚNIL :) Všechno má své pro a proti, všichni máme své starosti a radosti. Takže si važme toho, co máme, protože vždycky může být i hůř! :)
Žádné komentáře:
Okomentovat