Jak jsem obsluhovala anglického krále aneb já a moje obživa.

Vždycky jsem si hledala různé brigády. Rozdávala jsem letáky. Mnozí si pamatují, jak jsem je otravovala, ať mi s nimi jdou pomoci. Ano, potřebovala jsem pomoc jak fyzickou tak hlavně psychickou. Díky bohu za to, že existují telefony. Nasadit handsfree, batoh plný těch přihlouplých reklam, nasměrovat se směr výčapské schránky a volat s Klér nebo Petou. Ať byla zima, fujavice, déšť, musela jsem nakráčet a rozdávat ty nesmysly. Taky jsem vyráběla zmrzlinu ve fabrice. U pásu. Skládat Míšu do krabice nebo plnit celé vaničky zmrzlin. Vidět, jak se nějaký polárkový dort nepovede, vhodí se do velké nechutné kádě a směs se vrací zpátky do oběhu. Olíznout kus nezabalené zmrzliny. Proč ne. Zmrzlinu jsem taky nějakých těch pár lét prodávala ve stáncích. To jsem milovala.  Uždibovala jsem a  uchutnávala a hlavně, byla celý den venku.

Ale co dělat teď v Praze, když mám mnohem více nákladů? Invetury, hostesky. Jednorázoé brigády. Nevíte kdy přijdou, kdy budete potřeba. Hledala jsem. Uvažovala jsem taky o dráze internetové modelky. Začala jsem chodit na plasmu a snášela hodinu jehlu zapíchlou ve své ruce.

Pak mi ale moje kamarádka dohodila práci ve známém hotelu Hilton. Mně, která neumí donést ani kávu z linky ke stolu, aniž by ji nerozlila.



ROOM SERVICE den první

Byla jsem dost ve stresu. Nesnáším nový věci, zvlášť když o nich nic nevím. Nevěděla jsem ani, jakým vchodem v Hiltonu mám jít. Nakonec jsem ho našla. Přišla pro mě na vrátnici nadřízená. Šly jsme do šatny, kde jsem se měla převléct. Vytáhla jsem své černé kalhoty a ejhle, hned špatně. Musím mít černé společenské. Sakra, tyhle kalhoty ale už dávno vyšly módy a nejsem žádná usedlá dáma. No nic, první den to musím přežít v těch normálních. Ještě košile, kravata a zástěra. Kouknu do zrcadla a musím se smát. Vypadám směšně, ale kupodivu mi to celkem sluší. 

Šli jsme do zázemí room service. Hlavně si zapamatuj cestu pro zítřek, Zuzano!! Už po druhé zatáčíme v úzkých chodbičkách a jsem ztracená. Ještě k tomu se potím jak vůl. Přijdeme tam. Zdraví mě kuchaři a hned ví, že jsem "ta od Petry". Taky mi podává ruku pan P. Už není zrovna mladý a pracuje v Hiltonu 19 let. Chudák. Začne mi ukazovat kde co najdu, kde co je a jak to chodí. Nerozumím ničemu. Kuverák. Vypulíruj to. Tak trapný slova, že přísahám bohu, že je nikdy nebudu taky používat. V tom zazvoní telefon, J. přijímá objednávku. P. nachystá vozík a já s ním jedu se podívat, jak že se to vůbec dělá. Takhle jedu ještě dvakrát a objednávek je tolik, že se nabídku, že zkusím jet poprvé sama, abych taky byla něčemu nápomocná. Vozík který na mě zbyl byl kurva plný. Už si ani nepamatuju co na něm všechno bylo, lahve s pitím, skleničky, zmrzlina v dlouhém skleněném poháru. Kontrolujeme, jestli mám všechno. Vyjíždím. Neumím manipulovat s vozíkem, ale je to sranda. Najedu do výtahu. Dojedu do třetího patra. Vyjíždím z výtahu a hle. Ve výtahu je velký práh. Vozík sebou cukne a jako ve zpomaleném filmu vidím, jak se velká sklenice se zmrzlinou začíná převracet. Co teď?! Nesmí se to rozbít, blikne mi hlavou. Natahuji svoji hnátu a zachycuji sklenici. Chytila jsem ji! Ale kurva co to je? Všude okolo jsou střepy. A kde se vzala ta krev? Jak jsem sklenici zachytila, rozmáčkla jsem ji v dlani. A řízla se do malíčku. Rána vypadá dost hluboce. Ještě asi tři minuty stojím ve výtahu a nevím co dělat. Začíná mi být mdlo a krve bylo všude opravdu dost. Zajela jsem tedy zpátky do výtahu a zmáčkla naše patro. Stále jedu s vozíkem a nechávám za sebou stopy mé krve po celém Hiltonu. Přijedu do zázemí a volám, že mám malý problém.

Zbytek dne jsem seděla na židli a s rukou nad hlavou, zabalenou v obvazu, který asi každých pět minut protékal mojí krví. Dokonce mě málem chtěli posílat na šití, ale já se nedala. Do teď mám a malíčku jizvu a mívám v něm divný pocit. Taky se mi občas ještě smějí, že si mám dát pozor na malíček. No super, aspoň mám vzpomínku na Hilton a urvanou ostudu od prvního dne.

Den druhý a tak
Jezdila jsem sama a dokonce bez zranění. Přijedu k pokoji a ťukám se slovy "room service". Mám u toho divný a trochu ironický hlas. Přijde mi to jako komedie, zvlášť když si čtu pravidla, jak se chovat k hostům. Slušně pozdravit, oslovit, zeptat se, jestli smím dovnitř. Taky bych se mohla začít klanět. Nesmím ukazovat prstem, když se mě host zeptá na cestu. Musím se pořád smát, být milá. Host má taky vždycky pravdu. Takže když mi jednou někdo řekne, že jsem donesla plesnivé pečivo, nemohla jsem mu to omlátit o hlavu s tím, že je to jen mouka, ale dát mu za pravdu a omluvit se.

Aby toho nebylo málo, jedu si ten druhý den po chodbě s další objednávkou a cítím, že se potřebuji vysmrkat. Učiním tak a co se mi nestane? Teče mi krev s nosu. Chvíli stojím na chodbě a nechávám stydnout jídlo, ale zachvíli to naštěstí přestane. Další trapas s krví bych totiž asi nepřežila!

Teď jsem tam půl roku a teprve se trochu otrkala. Už vím, co s vipkama, které se dávají lepším hostům. Vím kde co je. Co se ke kterému jídlu dává, jaké příbory nachystat. A hlavně vím, že nesmím být ze všeho tak posraná a když něco nevím, tak se prostě v klidu zeptat, i když na mě budou nepříjemní. Mám to jako brigádu. Všichni věděli, že jsem nikdy neobsluhovala, takže nač se stresovat!!!!

Co nesnáším:
Když na recepci něco poserou a já jedu cca 10 krát denně s omluvama. S vínem, s ovocem, s tím co si host přeje. Většinou jsou nasraní a já to schytám, přestože jsem jenom zprostředkovatel chlastu a žrádla.

Snoby, kteří se tam ubytovávají. No, někteří jsou v pohodě, milí, hodní, slušně poděkují a zeptají se, jestli mám busy day a že I'm sorry, že mě musí ještě otravovat. Ale ti, co si myslí, že snědli půlku světa, že mají prachy a můžou vše. Zabila bych je. Mladý pipiny v mém věku jsou nejhorší. Koukají na vás jako na póvl a já jim mám sto chutí říct fuck you.

Kuchaři, číšnici a recepční, kteří se furt povyšují.

Stahovat exity, kdy mám třípatrový vozík plný skla a projíždím každé patro (občas patra přeskakuju, abych toho měla méně)

Místní kuřárnu, ve které je tak zakouřeno, že nevidíte ani volnou židli.

Otvírat víno před hostem, protože se mi to nikdy nepovede.

Host nemůže najít peněženku, když vám chce dát tip.

Host napíše tip 600 Kč na účtenku a nedá to cash.

Rozdělovat se o tip.

Pomáhat na Café Bistru a jiných restauračních oddělení.

Když ani nestihnu dojíst večeři a už mě volají, že je objednávka a já nemám ani půl hodiny pauzu.

Když mě pak bolí nohy a mám puchýře na šlapkách.

Že je tam hrozný vedro.

Že se furt nevyznám, jak se pořádně dělá latté a capuccino.

Že se ze všeho dělá hrozná komedie a že to není tak úchvatnej hotel, jak tam všichni prezentují.


Co mám ráda:
Když někomu donesu bday cake a on má ohromnou radost, že si na něj hotel vzpomněl.

Když potkávám hezký sexy milé hosty a smějou se na mě.

Když dostanu tip.

Večeře. Sice mám skoro pořád hovězí, který mi nechutná, ale miluju přestávku!

Jednu paní administrativní, která vypadá jako Hilary Swank a recepčního, který je vzdálený příbuzný zedníka.

Když mi někdo obdivuje moje kudrnatý vlasy.

Když vyjdu večer z práce na čerstvý vzduch a dám si pivo.

Když blbnu s vozíkem na chodbě a někdo mě přitom vidí.

Když přinesu nesnědené ovoce od ředitele a všechno ho dojedu.

Když mi příjde výplata!

A v neposlední řadě Amore mio aneb Peťu Dolákovou, výbornou kuchařku, která se od malé hospody vyšplhala tak daleko a věřím, že jednou bude uznávanou šéfkuchařkou! Protože já ji fandím a miluju jí!